Aktualizace Úvod k projektu Projekt Ancient Arrow ACIO Rozhovory a kniha Poznámky novinářky Tvůrci křídel

Projekt Ancient Arrow - poezie

Hudba

Obrazy

Poezie

Filosofie

Stažení souborů

Domů

Glosář

 

Komnata 1
Komnata 2
Komnata 3
Komnata 4
Komnata 5
Komnata 6
Komnata 7
Komnata 8
Komnata 9
Komnata 10
Komnata 11
Komnata 12
Komnata 13
Komnata 14
Komnata 15
Komnata 16
Komnata 17
Komnata 18
Komnata 19
Komnata 20
Komnata 21
Komnata 22
Komnata 23

 Komnata 1

Compassion

Angels must be confused by war.
Both sides praying for protection,
yet someone always gets hurt.
Someone dies.
Someone cries so deep
they lose their watery state.

Angels must be confused by war.
Who can they help?
Who can they clarify?
Whose mercy do they cast to the merciless?
No modest scream can be heard.
No stainless pain can be felt.
All is clear to angels
except in war.

When I awoke to this truth
it was from a dream I had last night.
I saw two angels conversing in a field
of children's spirits rising like silver smoke.
The angels were fighting among themselves
about which side was right
and which was wrong.
Who started the conflict?

Suddenly, the angels stilled themselves
like a stalled pendulum,
and they shed their compassion
to the rising smoke
of souls who bore the watermark of war.
They turned to me with those eyes
from God's library,
and all the pieces fallen
were raised in unison,
coupled like the breath
of flames in a holy furnace.

Nothing in war comes to destruction,
but the illusion of separateness.
I heard this spoken so clearly I could only
write it down like a forged signature.
I remember the compassion,
mountainous, proportioned for the universe.
I think a tiny fleck still sticks to me
like gossamer threads
from a spider's web.

And now, when I think of war,
I flick these threads to all the universe
hoping they stick on others as they did me.
Knitting angels and animals
to the filamental grace of compassion.
The reticulum of our skyward home.

Listening

I am listening for a sound beyond sound
that stalks the nightland of my dreams,
entering rooms of fossil-light
so ancient they are swarmed by truth.

I am listening for a sound beyond us
that travels the spine's
invisible ladder to the orphic library.
Where rebel books revel in the unremitting light.
Printed in gray, tiny words with quicksand depth
embroidered with such care they
render spirit a ghost, and God,
a telescope turned backwards upon itself
dreaming us awake.

Never-blooming thoughts surround me
like a regatta of crewless ships.
I listen leopard-like,
canting off the quarantine of bodies
sickened by the monsoon of still hearts.
There is certain magic
in the heartbeat which crowds the sound I seek,
but it is still underneath the beating I wish to go.
Underneath the sound of all things
huddled against the tracking dishes
that turn their heads to the sound of stars.

I am listening for a sound unwound,
so vacant it stares straight with the purity to peer
into the black madness of time
sowing visions that oscillate in our wombs
bearing radiant forms as the substrate of our form.

When I look to the compass needle
I see a blade of humility
bent to a force waylaid like wild rain
channeled in sewer pipes.
Running underground
in concrete canals that quiver,
laughing up at us as though we were lost
in the sky-world with no channel for our ride.

I am listening for a sound
in your voice,
past the scrub terrain of your door
where my ear is listening on the other side.
Beneath your heart where words go awkward
and light consumes the delicate construction of mingled lives.
I can only listen for the sound I know is there,
glittering in that unpronounceable, stateless state
quarried of limbs so innocent
they mend the flesh of hearts.

 

Soucit

 Andělé musí být válkou zmateni,
kdy obě strany prosí o ochranu
a přesto jsou tu ranění.
Někteří umírají.
Někteří tak usedavě pláčí,
že až slz se nedostává.

Andělé musí být válkou zmateni.
Komu pomoci?
Koho ospravedlnit?
Čím milosrdenstvím obdařit nemilosrdné?
Nejsou slyšet výkřiky počestných.
Není cítit bolest bez poskvrny.
Andělům je jasné vše,
pokud není války.

Když jsem procitl v této pravdě,
bylo to po snu, jenž se mi včera zdál.
Viděl jsem jak v poli dva andělé hovoří
o dětských duších vznášejících se jak stříbrný dým.
Ti andělé se spolu přeli
na čí straně je pravda

a na čí jenom omyl dlí
Kdopak tu hádku započal?

Znenadání se andělé zklidnili jako kyvadlo ustrnuvších hodin
a jejich soucit se obrátil
k vzlínajícímu mraku dýmu duší nesoucích vodoznak války.
Obrátili ke mně svoje zraky
s očima z Boží knihovny
a všichni to co padli

se pozvedli v unisonu
sjednoceni jako plamenné jazyky
ohně planoucího v posvátném ohništi.

Válka nezničí nic jiného
než iluzi oddělené samoty.

Slyšel jsem to tak jasně, že mi nezbylo než opsat ta slova jako bych padělal podpis.
Pamatuji si jejich soucit,
mohutný s vesmírným rozsahem.
Myslím, že malý kousek stále přežívá i ve mně jako tenoučká vlákna
jemné pavučiny.

A nyní, když pomyslím na válku,
vrhám ty nitky vzhůru do vesmíru
v naději, že ulpí na ostatních stejně jako na mně.
Vplétám anděly a zvířata
do nitkovité šlechetnosti soucitu.
Přediva našeho k nebi mířícího domu.

 Naslouchání

 Snažím se zachytit zvuky zpoza zvuků,
jež kráčí noční krajinou mých snů,
vchází do místností se zkamenělým světlem
tak starých, že v nich hnízdí pravda.

Snažím se zachytit zvuky zpoza nás,
které se ubírají vzhůru míchou
tou neviditelnou stezkou do mystické knihovny.
Kde se vzpurné knihy těší nekonečnému světlu.
Poseté šedivými slůvky hloubky tekutých písků
stvořenými s takovou péčí,
že vyjadřují duši, ducha a Boha,
teleskop sám na sebe sobě zacílený
nás snících za bděla.

Obklopují mě nikdy nevykvetlé myšlenky
jako regata opuštěných lodí.
Naslouchám s bdělostí leoparda
otupuji karanténu těl
ochořelých za monzunu znehybnělých srdcí.
Je jisté kouzlo
v tlukotu srdce jenž zaplavuje zvuk co hledám,
ale stále je méně než zvuk za kterým bych chtěl jít.
Méně než zvuk všech věcí
vržených proti sledovacím parabolám,
jež obracejí své hlavy ke zvuku hvězd.

Snažím se zachytit zvuk nespoutaný,
tak volný, že hledí zpříma s čistotou
nahlížející do černé  posedlosti času,
která seje vize chvějící se v našem lůně
a nesou zářící formy jako substrát naší vlastní.

Když pohlédnu na střelku kompasu
vidím ostří pokory
natočené k síle číhající jako průtrž mračen,
svedené do odpadových potrubí.
Zurčí podzemím
chvějícími se šachtami z betonu
a vzhůru se nám vysmívá jako bychom byli ztraceni
ve světě hvězdné klenby, kde na nás cesty nezbylo.

Snažím se zachytit zvuk
v tvém hlase,
zpoza tvého sklizeného předdveří
kde z druhé strany mé ucho naslouchá.
Pod tvým srdcem kde se slova matou
a světlo pohlcuje jemnou spřeď
promíchaných životů.
Mohu hledat jen zvuk, o němž vím, že je
zářící ve formě bez tvaru, již nelze vyslovit,
zbavený údů tak nevinných

že umí spravit srdce sval.

Webmaster

Naposled upraveno: 20. října 2004