Aktualizace Úvod k projektu Projekt Ancient Arrow ACIO Rozhovory a kniha Poznámky novinářky Tvůrci křídel

Projekt Ancient Arrow - poezie

Hudba

Obrazy

Poezie

Filosofie

Stažení souborů

Domů

Glosář

 

Komnata 1
Komnata 2
Komnata 3
Komnata 4
Komnata 5
Komnata 6
Komnata 7
Komnata 8
Komnata 9
Komnata 10
Komnata 11
Komnata 12
Komnata 13
Komnata 14
Komnata 15
Komnata 16
Komnata 17
Komnata 18
Komnata 19
Komnata 20
Komnata 21
Komnata 22
Komnata 23

 Komnata 14

 

Empyrean

He walked a higher ground
like a soul untethered to human flesh.
Darkness implored--
demanded his searching stop
and match the drifting gait of others.
But his pathway unwound like a ball of string
sent upward
only to fall in a sentence of light.
Collisions with fate would unrail him
and send him the wishes of obscurity.
The lightning of desire.
The curse of empty dreams.
The witness to unspeakable horrors.

He would laugh at the absurdity,
yet aware of the dark ripples
that touched him.
Humanity was a creaseless sheet of blank paper
waiting to be colored and crumpled
into pieces of prey for the beast-hunter.
Why did they wait?
The palette was for their taking.
The "distance" betrayed them.
The shallow grave of the deep heart
killed their faith.

He knew,
yet could not form the words.
Nor draw the map.
The ancient casts of the empyrean
withstood definition.
Paradise lost to the soundless blanket
of the clearest thought,
of the loneliest mind.

Separate Being

Waking this morning,
I remember you.
We were together last night
only a thin sheet of glass between us.
Your name was not clear.
I think I would recognize its sound,
but my lips are numb
and my tongue listless from the
climb to your mouth.
Your face was blurred as well,
yet, like a distant god
you took your heart and hand
and there arose within me
a separate being.

I think you were lonely once.
Your only desire, to be understood,
turned away by some vast shade
drawn by a wisdom
you had forgotten.
So you sang your songs
in quiet summons to God
hoping their ripples would return and gather you up.
Continue you.
Brighten your veins
and bring you the unquenchable
kiss of my soul.

Drunken by a lonely name
you stagger forward
into my nights, into my dreams,
and now into my waking.
If I try to forget you
you will precede my now.
I would feel your loss
though I can't say your name
or remember your face.
I would awaken some morning
and long to feel your skin upon mine
knowing not why.
Feeling the burn of our fire
so clearly that names and faces
bear no meaning
like a candle flicking its light to the
noonday sun.

Empyreum

Scestoval vyšší jsoucno
jako duše lidskému tělu odpoutaná.
Temnota zapřísáhlá--
žádala, by ustal v hledání
a přijal za svou přelétavost druhých.
Leč jeho stezka se rozvinula jako klubko niti
vzhůru vržené
jen aby padla ke světla rozsudku.
Srážky s osudem jej vyosily z dráhy
a seslaly mu přání ztemnělá.
Blesk touhy.
Kletbu prázdných snů.
Svědka hrůz co slovy nepostihnou.

Smál se té bláznivosti,
leč stále byl si vědom šumění temna
jež se ho dotýkalo.
Lidstvo bylo čistou stránkou bez poskvrny
čekající až jej zabarví a zmačkají
do chomáčů kořisti pro lovce zvěře.
Nač čekali?
Paletu měli na dosah ruky.
To ona "vzdálenost" zradila je.
To onen mělký hrob srdce hlubokého
zabil jejich vůli.

Věděl to,
leč nedokázal zformulovat slova.
Nedokázal stvořit mapu.
Starobylé útvary empyrea
se ubránily definicím.
Ráj podlehl bezhlesým bezpečnostním opatřením
nejčistější myšlenky,
nejosamělejšího ducha.

 Nezávislá bytost

Když dnes ráno se budím
vzpomínám na tebe.
Minulé noci jsme byli spolu
a dělila nás jen tenounká vrstvička skla.
Tvé jméno nevyznělo jasně.
Tuším, že bych rozpoznal jeho zvuk,
ale mám necitlivé rty
a můj jazyk je ochablý z
výstupu k tvým ústům.
I tvoje tvář byla nezřetelná,
a přesto, jako vzdálené božstvo
chopila ses svého srdce a ruky
a ve mně se zrodila
nezávislá bytost.

Myslím, že jsi kdysi byla sama.
Tvoje jediná touha, aby tě pochopili,
byla odehnána rozlehlým stínem
přivolaným moudrostí,
na kterou's zapomněla.
A tak jsi pěla své písně
a tiše vzývala Boha
v naději že jejich vlnky se vrátí a opět tě pozvednou.
Dají ti pokračovat.
Rozjasní tvé cévy
a přinesou ti nezhasitelný
polibek mé duše.

Opilá smutným jménem
klopýtáš kupředu
do mých nocí, do mých snů,
a teď i do mých probuzení.
Když se pokusím na tě zapomenout
předběhneš má teď.
Ucítil bych tvou ztrátu
ač neumím vyslovit tvé jméno
či vybavit si tvou tvář.
Probudil bych se jednoho rána
a dlouze pocítil tvoji kůži na mé
aniž bych tušil proč.
Cítil bych žár tvých plamenů
tak zřetelně a jasně že jména a tváře
by ztratily svůj smysl
jako mihotavé záblesky svíčky vržené do žáru
poledního slunce.

Webmaster

Naposled upraveno: 20. října 2004