Aktualizace Úvod k projektu Projekt Ancient Arrow ACIO Rozhovory a kniha Poznámky novinářky Tvůrci křídel

Projekt Ancient Arrow - poezie

Hudba

Obrazy

Poezie

Filosofie

Stažení souborů

Domů

Glosář

 

Komnata 1
Komnata 2
Komnata 3
Komnata 4
Komnata 5
Komnata 6
Komnata 7
Komnata 8
Komnata 9
Komnata 10
Komnata 11
Komnata 12
Komnata 13
Komnata 14
Komnata 15
Komnata 16
Komnata 17
Komnata 18
Komnata 19
Komnata 20
Komnata 21
Komnata 22
Komnata 23

 Komnata 16

Signals to Her Heart

Out where the ocean beats its calm thunder
against grainy shores of quartz and sand,
she strolls, hands pocketed in a flowing gown
of pearl-like luminance.
I can see her with hair the color of sky's deepest night
when it whispers to the sun's widow
to masquerade as the sickle's light.

So this is she.
The only one who knows me as I am
though untouched is my skin.
The world from which she steps pounces from mystery,
announces her calm purity
like a willow tree bent to still waters.

In this unhurt place she takes her body
to the shoreline listening for sounds beneath the waves
that tell her what to do.
How great is her love?
Will it take her across the sea to me?
Does she hear my heart's voice before the translation?

She scoops some sand with her ivory hands and
like an hourglass the particles fall having borrowed time
for a chance to touch her beauty.
Her lips move with prayers of grace as she tells
the wind her story;
even the clouds gather overhead to listen.
Her gestures multiply my love with the sign of infinity,
disentangled from all calculations,
adorning her face with a poetry of tears.

I am unsummoned though I hear her voice
so clear it startles me.
I watch her because I can.
I know her because she is me.
I love her because she is not me.

In all my movement, in the vast search
for something that will replace me,
I have found her on this shoreline, her faint footprints,
signatures of perfection that embarrass time with their fleeting nature.
I am like the cave behind her watching from darkness,
hollowed from tortured waves
into a vault that yearns to say what she cannot resist.
A language so pure it releases itself
from my mouth like long-held captives
finally ushered to their home;
jubilant gods dancing away from sorrow's reach.

She turns her head and looks past me as if I were a ghost unseen,
yet I know she sees my deepest light.
I know the ocean is no boundary to her love.
She is waiting for the final path to my heart to become clear.
And I am waiting for something deep inside
to take my empty hands and fill them with her face
so I can know the rehearsals were numbered,
and all the splinters were signals to her heart.

Nothing Matters

Space is curved
so no elevator can slither to its stars.
Time is a spindle of the present
that spins the past and future away.
Energy is an imperishable force
so permanence can be felt.
Matter flings itself to the universe,
perfectly pitiless in its betrayal of soul.

You can only take away
what has been given you.

Have you not called the ravens the foulest of birds?
Is their matter and energy so different than ours?
Are we not under the same sky?
Is their blood not red?
Their mouth pink, too?

Molten thoughts, so hot they fuse space and time,
sing their prophecies of discontent.
Listen to their songs in the channels of air
that curl overhead like temporary tattoos
of light's shimmering ways.

Am I merely a witness of the betrayal?
Where are you who are cast to see?
How have you been hidden from me?
Is there a splinter that carries you to the whole?

If I could speak your names I would call you to my side
and take your hands so gentle you would not see me,
feeling only the warm passage of time
and the tremor of your spine moving you to weep.

Space is curved so I must bend.
Time is a spindle so I must resolve its center.
Energy, an imperishable force I must ride.
And matter, so pitiless I refuse to be betrayed.

So I stand naked to the coldest wind
and ask it to carve out an island in my soul
in honor of you who stand beside me in silence.
Lonely, I live on this island assured of one thing:
that of space, time, energy, and matter; nothing matters.
Yet when I think of you in the cobwebbed corner,
hoveled without wings
like a seed planted beneath a dead tree stump,
I know you are watching
with new galaxies wild in your breast.
I know you are listening
to the lidded screams smiling their awkward trust.
All I ask of you is to throw me a rope sometimes
so I can feel the permanence of your heart.
It's all I need in the face of nothing matters.

 

Znamení jejímu srdci

 Tam venku kde oceán se s hřmotem vrhá
proti drsným břehům s křemene a písku,
kráčí ona, ruce v kapsách vlajícího pláště
barvy perlového svitu.
Vidím ji s vlasy barvy nebe za nejtemnější noci
jež šeptá vdově po slunci
by převlékla se za srpek měsíce.

Tak to je ona.
Jediná, kdo mne zná takového jaký jsem
a přesto má kůže zůstává nedotčena.
Ten svět z něhož přichází zdobený vytepaným vzorem tajemství,
hlásá její nevzrušenou ryzost
jako vrba sehnutá ke stojatým vodám.

Na tomto nedotčeném místě bere svoje tělo
k pobřeží a naslouchá zvukům zpoza vln
by řekly jí co dělat.
Jak velká je její láska?
Převede ji přes moře až ke mně?
Uslyší hlas mého srdce dřív než jí ho přeloží?

Shrabuje písek rukama ze slonoviny a 
zrnka padají jako v přesýpacích hodinách a půjčují si čas
by měli příležitost se dotknout její krásy.
Její rty se hýbou v modlitbě milosti když vypráví
větru příběh svůj,
a i mračna stahují se nad hlavou její by směla naslouchat.
Její gestikulace umocňuje mou lásku na funkci nekonečnou,
oddělenou ode všech výpočtů,
obdivující její tvář poezií slz.

Nebyl jsem povolán ač slyším její hlas
tak jasně, až mě to děsí.
Sleduji ji protože mohu.
Znám ji protože je mnou.

Miluji ji protože mnou není.

Ve všech mých hnutí, v mém hledání
něčeho co jednou nahradí mne,
tady na pobřeží nalezl jsem ji, její nezřetelné stopy,
signatury dokonalosti, které zahanbují čas svou přelétavou
povahou.
Jsem jeskyně v jejích zádech, jež sleduje ji z temnoty,
vyhloubená vlnami zmučenými
do klenby která zmírá touhou říci to čemu neodolá.
Jazyk tak čistý, že odvíjí se sám
z mých úst jako pověky držení rukojmí
konečně odvedení zpátky k sobě domů;
rozjásaní bohové tančící z dosahu žalu.

Obrací hlavu a hledí kamsi za mne jakobych byl duchem co vidět není,
a přesto vím že zří mé světlo niterné.
Já vím, že oceán její lásku neomezí.
Stále čeká až se konečná stezka vedoucí k mému srdci vyjasní.
A já čekám až cosi hluboko v mém nitru
uchopí mé prázdné ruce a vyplní je její tváří
abych věděl, že zkouškám již odzvonilo,
a všechny ty úlomky byly znameními jejímu srdci.

Na ničem nezáleží

Prostor je zakřivený
a tak žádná zdviž neklouže k jeho hvězdám.
Čas je osou přítomnosti
jenž odstřeďuje minulost i budoucnost.
Energie je nesmrtelná síla
tak stálá, že ji možno cítit.
Hmota sama sebe vrhá do vesmíru,
naprosto nelítostná ve své zradě duše. 

Můžeš si odnést jen to
co ti bylo dáno.

Nenazval jsi krkavce nejbídnějšími z ptáků?
Což jejich hmota a energie jsou jiné nežli naše?
Nežijeme snad pod jedním nebem?
Což jejich krev není stejně rudá?
A ústa jejich růžová?

 Žhnoucí myšlenky tak horké že pojí prostor a čas,
podpisují svá nespokojená proroctví.
Naslouchej jejich písním ve vzdušných pásmech
co točí se v nadhlavníku jako nestálé tetování
drah mihotavých světel.

Jsem já snad pouhým svědkem oné zrady?
A kde jsi ty cos k vidění stvořena byla?
A jak je možné, že přede mnou ses skryla?
Jsou tu snad úlomky co k celku krok tvůj vedou?

Kdybych znal tvá jména, povolal bych tě bys stála po mém boku
a uchopil tě za ruce tak něžně, že bys mě nezahlédla,
a cítila jenom teplo času plynutí
a chvění ve tvých zádech co do pláče tě nutí.

Prostor je zakřivený a tak se musím ohnout.
Čas je osou a tak jej musím přestředit.
Na energii, síle nesmrtelné, musím se vézt.

A hmotu tak nelítostnou odmítám nechat zradit

A tak se nahý postavím síle větrů
a žádám je by vyřezaly ostrov v mojí duši
na tvoji počest kdož stojíš u mě v tichu.
Osamocený, žiji na ostrově tom jist si pouze jedním:
že co se prostoru, času, energie a hmoty dotýká, na ničem nezáleží.
A přesto když pomyslím na tebe v koutě s pavučinou,
uhnízděnou bez křídel
jako sémě zasazené pod mrtvým pařezem stromu,
vím, že pozoruješ
s novými divokými galaxiemi v tvé hrudi.
Vím, že nasloucháš
výkřikům zpod víček usmívajícím se nemotornou vírou.
Vše co od tebe žádám je bys občas hodila mi lano
bych mohl cítit neměnnost tvého srdce.

Toť vše co potřebuji když na ničem už nesejde

Webmaster

Naposled upraveno: 20. října 2004