Aktualizace Úvod k projektu Projekt Ancient Arrow ACIO Rozhovory a kniha Poznámky novinářky Tvůrci křídel

Projekt Ancient Arrow - poezie

Hudba

Obrazy

Poezie

Filosofie

Stažení souborů

Domů

Glosář

 

Komnata 1
Komnata 2
Komnata 3
Komnata 4
Komnata 5
Komnata 6
Komnata 7
Komnata 8
Komnata 9
Komnata 10
Komnata 11
Komnata 12
Komnata 13
Komnata 14
Komnata 15
Komnata 16
Komnata 17
Komnata 18
Komnata 19
Komnata 20
Komnata 21
Komnata 22
Komnata 23

 Komnata 17

 

Afterwards

I've set loose the guards that stand before my door.
I've let cells collide in suicide until they take me.
If there were stories left to tell I would hear them.

Behind the waterfalls of channeled panic
spilling their prideful progeny I can stay hidden in the noise.
Being invisible has its cameo rewards.
It also keeps visible the durable lifeform
murmuring beneath the wickedness.
This is truly the only creature I care to know,
with luminous ways of sweet generosity that suffers
in the untelling universe of the unlistening ear.

When I am found out-after I am gone-by a stranger's
heart whose drill bit is not dulled by impersonation,
I will open eyes, peel away skin, awaken the heart's coma.
I will set aside the costumed figure and redress the host
so its image can be seen in mirrors I set forth
with words bugged by God.
When these words are spoken,
another ear is listening on the other side
beaming understanding like lasers their neutral light.

The common grave of courage holds us all
in the portal of singularity,
the God-trail of rebeginning.

Somehow, so seldom, words and images
thrust their meaning into heaven and conquer time.
But when they do,
they become the abracadabra of the sacred moment.
The pantomime of the public's deepest longing.

Afterwards, the improbable eyelid glances open,
the skin folds away,
and the heroic eye awakens and remains alert.
Afterwards, the words eat the flesh and leave behind
the indigestible bitterness.
The emotional corpse shed,
an insoluble loneliness.
The cast of separation.

Memories Unbound

I have this memory of laying atop
a scaffold of tree limbs
staring out to the black, summer blanket
that warms the night air.
I can smell cedar burning in the distance
and hear muted voices praying in song and drum.
I cannot lift my body or turn my head.
I am conscious of bone and muscle
but they are not conscious of me.
They are dreaming while I am caught
in a web of exemptible time.

My mind is restless to move on.
To leave this starlit grave site and dance with
my people around huge fires crackling with nervous light.
To join hand with hand to the rhythm of drums
pounding their soft thunder
in monotone commandments to live.

I can only stare up at the sky
watching, listening, waiting
for something to come and set me free
from this mournful site.
To gather me up in arms of mercy
into the oblivion of Heaven's pod.
I listen for the sound of my breath
but only the music of my people can be heard.
I look for the movement of my hands
but only wisps of clouds and crescent light move
against raven's wings.

Sometimes when this memory peeks through
my skin it purges the shoreward view.
It imposes on the known predicament
with a turbulent bliss that bleeds defiance to the order.
There is certain danger in the heritable ways
of my people who send me the chatoyant skin
humbled and circumscribed.
My white appetite leached of earthly rations.
Misplaced to the darshan of the devil,
the very same that maneuvered my people to reservations--
the ward of the damned.
(At least I have no memories of a reservation).

Perhaps it is better to lay upon this mattress of sticks
with my wardrobe of feathers and skins
chanting in the wind.
Perhaps it would be better still
to be set atop the cry shed and burned
so prodigal memories would have
no home to return to.

I have this memory of escaping the pale hand
of my master that feeds me scraps of lies and moldy bread.
My skin yearns for lightness,
but it is the rope that obliges.

I have this memory of holding yellow fingers,
large and round, dripping with ancient legacies.
Of seeing the rounded belly of Buddha
smiling underneath a pastoral face
in temples that lean against a tempest sky.

I have this memory of dreaming to fly.
Stretching out wings that are newly attached
with string-like permanence
only to fall in the blunted arms of obscurity.

I have this memory of seeing my face in a mirror
that
reflects a stranger's mind and soul.
Knowing it to be mine, I looked away
afraid it would become me alone.
I am patchwork memories searching for a nucleus.
I am lost words echoing in still canyons.
I am a light wave that found itself
darting to earth unsheathed seeking cover
in human skin.

Poté

Dal jsem rozchod strážím stojícím před mými dveřmi.
Nechal jsem buňky jejich sebevraždám, než mne udolají.
Kdyby zbývaly nevyřčené příběhy, tak bych je slyšel.

Za vodopády soustředěné paniky,
které chrlí své povýšené plody smím zůstat ve skrytu hluku.
Být neviditelným má své drobné klady.
Odkrývá to i neměnnou formu života
zurčící zpod bezbožnosti.
Toto je vskutku jediná bytost kterou toužím znát,
se zářivými móresy sladké šlechetnosti trpící
v bezeslovném všehomíru neslyšících uší.

Až budu nalezen-poté co odejdu-srdcem cizincovým,
jehož neúnavný tlukot není otupen převleky,
otevřu oči, strhnu svoji slupku a probudím své srdce z komatu.
Odstrčím tu zmaškařenou figurínu a stanu se hostitelem, aby její obraz byl vidět v zrcadlech co nastavím
se slovy jimž naslouchá Bůh.
Jakmile jsou vyřčena,
jiné ucho naslouchá druhou stranou
a září pochopením jak laserů neutrální svit.

Masový hrob odvahy nás drží všechny
v portálu jedinečnosti,

boží cesty nového počátku.

Nějak a tak zřídka vrhají slova a obrazy
svůj význam k nebesům a dobývají čas.
Leč když tak učiní,
stanou se magickou formulí posvátného okamžiku.
Pantomimou nejtajnějších tužeb publika.

Poté se otevře neočekávané oční víčko,
kůže se odlepí
a heroické oko se probudí a již se nezamhouří 
Poté, slova pojídají podstatu a zanechávají netknutou
hořkost nestravitelna.
Předěl citového torza,
stává neřešitelnou osamělostí.

Dlahou oddělení.

Nespoutané vzpomínky

Vzpomínám si jak jsem ležel na vrcholu
pódia údů stromů
upřeně jsem hleděl na černou letní klenbu,
která otepluje noční povětří.
Cítím v dáli doutnající cedrové dřevo
a slyším tlumené hlasy pějící modlitbu za zvuku bubnů.
Nemohu se zvednout ani pohnout hlavou.
Vnímám svaly a kosti,
ale ony nevnímají mne.
Oddávají se snění, zatímco já jsem uvízl
v síti vyňatého času.

Moje mysl nemá stání,
aby opustila hvězdami osvícené pohřebiště a tančila s
mým lidem kol zapálených hranic pukajících neposedným světlem.
Aby se ruku v ruce poddala rytmu bubnů
a uzavřela jejich něžné hřmění
do monotónních přikázání k životu.

Smím jen hledět vzhůru do nebe,
sledovat, naslouchat, čekat
na něco, co přijde a vyvede mne
z této truchlivé pláně.
Pozvedne mne milosrdnou dlaní
do zapomnění nebeské schrány.

Naslouchám svému dechu,
leč slyším jen hudbu svého lidu.
Pídím se po pohybu svých rukou,
ale vnímám jenom shluky mraků a rostoucí světlo shůry
proti křídlům krkavců.

Někdy když vzpomínky prohlédnou mou kůži,
zobrazují výhled směrem k pobřeží.
Skládá ruce za známé okamžiky
s nespoutaným blahem nasávajícím výzvu řádu.
Je jisté nebezpečí v dědictví mého lidu
které mi sesílá všemi barvami hrající slupku

pokořenou a vymezenou.
Můj bílý apetit zbavený pozemských dávek.
Onen ztracený prožitek ďábla,
ten naprosto stejný počin, jenž posléze přivedl můj lid do rezervací--
okresu zatracených.
(Alespoň já již nevím, co rezervace jsou.)

Je možná lepší spočinout na této matraci klacků
s mým oděvem z peří a kůží-slupek
zpívajícím ve větru.
Snad by bylo i lepší
být vsazen na hranici a spálen,
aby rozmařilé myšlenky neměly

žádného místa k návratu
.

Vzpomínám si jak jsem unikl pobledlé ruce
svého pána, která mě krmí úlomky lží a skývami plesnivého chleba.
Má kůže touží po světle,

leč je tu lano které váže.

Vzpomínám si na chápavé zažloutlé prsty,
oblé a velké, oplývající starodávným dědictvím.
Vizí oblého břichu Budhova
jenž usmívá se pod poklidným úsměvem
v chrámech jež kloní se k bouřnému nebi.

Vzpomínám si na své létající sny.
Na rozepnutí nově zrozených křídel
s neměnností pružin
směrem k pádu do zesláblých paží temnoty.

Vzpomínám si na svoji tvář v zrcadle,
která odráží smýšlení a duše jiných.
A že měla být má, odvrátil jsem zrak

ve strachu, že by se mohla stát mojí.
Jsem mozaikou vzpomínek hledajících původ.
Jsem ztracenými slovy s ozvěnou v tichých kaňonech.
Jsem sebou nalezenou vlnou světla,
která vyrazila k Zemi nechráněná za úkrytem

v lidské kůži.

Webmaster

Naposled upraveno: 20. října 2004