Aktualizace Úvod k projektu Projekt Ancient Arrow ACIO Rozhovory a kniha Poznámky novinářky Tvůrci křídel

Projekt Ancient Arrow - poezie

Hudba

Obrazy

Poezie

Filosofie

Stažení souborů

Domů

Glosář

 

Komnata 1
Komnata 2
Komnata 3
Komnata 4
Komnata 5
Komnata 6
Komnata 7
Komnata 8
Komnata 9
Komnata 10
Komnata 11
Komnata 12
Komnata 13
Komnata 14
Komnata 15
Komnata 16
Komnata 17
Komnata 18
Komnata 19
Komnata 20
Komnata 21
Komnata 22
Komnata 23

 Komnata 20

Bullets and Light

I am adrift tonight
as though a privilege denied
is the passageway to keep body and soul together.
You have kept so much at bay
I wonder if your enchantment is to tame passion.
Cornered by your savage artillery
you sling your bullets like schools of fish
darting to a feast,
and I surge ahead tired of being the food.
When I look back
I can see fragments of you
hiding in the underbrush,
stubborn remnants of your vanished heart.
I can still love them.
I can still hold their fragile nerves
clustered with a welder's tongue
seething light as pure as any ever beheld.

Perhaps I drift away because of the chasm I see.
Bullets and light.
How strange bedfellows can be.
But you will never confess
nor shed your doubt of me.
I will always remain an enigma hurling itself
like litter across your absolute path.
A sudden shaft of light that begets a deep shadow
that temporarily blinds.

Hope-stirred eyes have always sought to steal
you from the simian nature that collects at your feet
and pulls at you like derelict children.
My unearthly hunger drew me away from you,
even against my will, or at least my conscious will.
There was always something calculating
the distance between us.
Some cosmic abacus shuffling sums
of bullets and light
looking for the ledger's balance,
but never quite locating its exact frequency.

The Nature of Angels

Midnight in the desert and all is well.
I told myself so and so it is,
or it is not,
I haven't quite decided yet.
Never mind the coyotes' howl or
the shrinking light.
Holiness claims my tired eyes
as I return the stare of stars.
They seem restless, but maybe they're
just ink blots and I'm the one who's really restless.

There is something here that repeals me.
In its own abundance I am absent.
So I shouted at the desert spirits,
tell me your secrets or I will tell you my sorrows.

The spirits lined up quickly then.
Wings fluttering. Hearts astir.
I heard many voices become one
and it spoke to the leafless sky
as a tenet to earth.

We hold no secrets.
We are simply windows to your future.
Which is now and which is then
is the question we answer.
But you ask the question.
If there is a secret we hold
it is nothing emboldened by words
or we would commonly speak.

I turned to the voice,
what wisdom is there in that?
If words can't express your secret wisdom,
then I am deaf and you are mute and we are blind.
At least I can speak my sorrows.

Again the wings fluttered
and the voices stirred hoping the sorrow would not spill
like blood upon the desert.

But there were no more sounds
save the coyote and the owl.
And then a strange resolution suffused my sight.
I felt a presence like an enormous angel
carved of stone was placed behind me.
I couldn't turn for fear its loss would spill my sorrow.
But the swelling presence was too powerful to ignore
so I turned around to confront it,
and there stood a trickster coyote
looking at me with glass eyes painting my fire, sniffing my fear,
and drawing my sorrow away in intimacy.
And I understood the nature of angels.

Kulky a světlo

Dnes v noci jsem rozerván
jakoby mi byla odepřena výsada
zachování jednoty mého těla s duší.
Tolik jsi udržela pod vládou své uzdy
a mě jímá, zda tvým kouzlem je krocení vášní.
Zahnána do rohu palbou vlastních zbraní
metáš své kulky jako hejna ryb
vrhajících se za obživou,
a já se hrnu vpřed jsa znuděn býti něčí stravou.
Když pohlížím zpět
vidím tvoji tříšť
skrytou v spleti keřů,
tvrdohlavé zlomky tvého ztraceného srdce.
Stále je mohu milovat.
Stále mohu uzmout jejich křehké nervy
pospájené jazykem svářecí lampy
dštící nejčistší světlo co svět kdy spatřil.

Snad prchám kvůli strži, co mé oči shlédly.
Kulky a světlo.
Co vše podivného se druhům může stát.
Leč ty se nikdy nepřiznáš
a nikdy neodložíš své pochyby o mně.
Já tak navždy zůstanu hádankou co jak smetí
přelétá tvou dráhu absolutna.
Náhlým kuželem světla, jenž splodí hloubi stínu,
která načas oslepí.

Nadějí rozhýbané oči vždy dumaly jak tě uloupit
z opičího naturelu, jenž se kupí kol tvých nohou
a vztahuje k tobě paže jako osiřelá dítka.
Můj nepozemský hlad mě od tebe odvedl,
dokonce i proti mé vůli, alespoň té pramenící z vědomí.
Vždy tu bylo něco, jenž počítalo
vzdálenosti mezi námi.
Vesmírné počitadlo, které míchá poměr
kulek a světla
hledá rovnováhu má dáti-dal,
leč nikdy nenachází ten správný poměr sil.

Přirozenost andělů

Půlnoc v poušti a vše je jak má býti.
Tak jsem si řekl a tak jest,
nebo není,
ještě jsem se zcela nerozhodnul.
A co sejde na kojotím vytí či
mizejícím světle.
Svatost se hlásí k právu na mé unavené oči
když oplácím hvězdám jejich pohledy.
Zdají se být neklidné, leč třeba jsou
jen kapénkami inkoustu a tím neklidným jsem já.

Je tu něco, co mne vyškrtává z počtu.
Cosi, v jehož přemíře já scházím.
A tak jsem zvolal k duchům pouště,
by vyzradili svá tajemství neb zaplavím je svým žalem.

Vtom duchové se rychle seřadili.
Třepotajíc křídly, srdce bušící.
Slyšel jsem škálu hlasů jak sloučila se v jeden
jenž promluvil k opadanému nebi
jako dogma k zemi.

Neskrýváme žádná tajemství.
Jsem jen okny do tvé budoucnosti.
A co je teď a co je pak
je otázkou již zodpovíme my.
Leč tys ji položil.
A pokud máme tajemství,
není to nic co slova mohou sdělit
neb jinak bychom dávno promluvili.

Otočil jsem se k hlasu,
co za moudrost v tom má být?
Když slova nevyjádří vyši moudrost tajnou,
pak já jsem hlušec, vy němí a dohromady slepí jsme.
Já alespoň své stesky umím říct.

Znovu se křídla třepotala
a hlasy se rozčeřily v doufání, že stesky mé se nevyřinou
jako krev na pouště tvář.

A již žádné další zvuky
krom kojotů a výrů.
A potom jen divné zjevení zalilo můj zrak.
Pojal jsem pocit, jakoby obří anděl
do skály vytesaný se objevil v mých zádech.
Nehnul ve strachu, že jeho zmizení by rozlilo můj žal.
Přítomnost ona byla příliš mocná, než abych ji přehlédl,
a tak otočil jsem se k ní tváří v tvář
a stál tam kojot šprýmař
pozoroval mne skelným zrakem, maloval můj oheň, zavětřil můj strach
a diskrétně mi vysával můj žal.
Tak jsem pochopil přirozenost andělů.

 

Webmaster

Naposled upraveno: 20. října 2004