Aktualizace Úvod k projektu Projekt Ancient Arrow ACIO Rozhovory a kniha Poznámky novinářky Tvůrci křídel

Projekt Ancient Arrow - poezie

Hudba

Obrazy

Poezie

Filosofie

Stažení souborů

Domů

Glosář

 

Komnata 1
Komnata 2
Komnata 3
Komnata 4
Komnata 5
Komnata 6
Komnata 7
Komnata 8
Komnata 9
Komnata 10
Komnata 11
Komnata 12
Komnata 13
Komnata 14
Komnata 15
Komnata 16
Komnata 17
Komnata 18
Komnata 19
Komnata 20
Komnata 21
Komnata 22
Komnata 23

 Komnata 21

Dream Wanderer

Intoxicated with children's thoughts
I wonder,
why are souls so deep and men so blind?
How can souls be eclipsed
by such tiny minds?
Do we love the damp passageways of Hell?
Where every drop of pale water
that falls from the cavern walls
is unwashed music etched in silence...

My favored dreams have disappeared
astride the backs of eagles.
With wings sweeping downward, lifting upward,
they are carried away like finespun, elegant seeds
on a crystalline wind.
Without them
I am divinely barren
like an empty vessel denied its purpose.
I can only stare into the silence
ever listening for heaven's murmur.
Knowing that behind the darkening mist
angels are building shelters for human innocence.
Shelters torn from something dark
and gravely wounded.
Havens resistant to all disease.

I thought I was endowed
with a promised beauty
that would free the neglected dreams of a demigod.
That would untie their feeble knots
and release them into light's caress.
But the glorious reins
that had once been mine,
tattered and stained with blood,
have slipped from my hands in disuse
as a web abandoned to a ghostly wind.
I can still reach them.
I can feel their shadow across my hands.
Their power, like an electric storm
wandering aimlessly without fuel,
soon to be exhausted.

This piece of paper
is torn from something dark
and gravely wounded.

It is the mirror I hold up to the blackened sky.
A devious sacrifice.
Leaping from star to star
my eyes weave a constellation.
My thoughts in search of the endless motherload.
My heart listening for the sound
of unstained children dreaming.

The dream wanderer looks back at me.
Calls my name in a whispered voice.
Beckons me with an outstretched wing.

"Fly! Your favored dreams await you!"

The voice boomed like thunder swearing.
My wings trembled with forbidden power
as they searched the wind's current
for signs of release.
Currents that would carry me
to the high branches of trees
suckling the sun in fields beyond my kingdom.

In a moment's interlude
I unfolded my wings and vaulted skyward,
into the blue vestibule.
Sheer speed.
Rivers beneath were brown veins
swollen on earth's legs,
or savage cuts that bled green.
The sun sliced holes in the clouds
with tender spears of crimson light.
The moon was rising in the eastern sky-
an oyster shell
pitted by time.
Lonely winds would rush by
searching for an outpost of stillness.
The earthen dungeon
peered up at me with contempt
like a nursemaid relieved of her duty.

I forgot the ground.
I canceled gravity.
Balanced against aboriginal hopes and fears
I became the shaman who dances
in the spirit waters of ancestors
plucking words and meanings from the cumbrous air.

I thought only of the dream wanderer...
the holy wind that rekindles
my exquisite longing for raw truth.

To seize it like medicine
in a sleepless fever hoping to be healed.
The halcyon spire!
The dusty places of purity.

These wings are torn
from something dark and gravely wounded.
They carry me to my favored dreams
and choke the inertia of indifference dead.
Their strength is perfectly matched
to my destination.
One more mile beyond these trees,
I would fall like a fumbled star
into the moat of a starving world.

My favored dreams will wander again.
In time they will soar to trees of a richer kingdom.
My wings will again follow their flight,
track their heartbeat
and build a quilt of a thousand dreams intermingled.
One more turn of the infinite circle.
The dream slate revivified.
Navigable-
even in the murky waters
and cloudy skies of the itinerant traveler.
The dream wanderer reveals
(with a flip of the hourglass of heaven),
as above
so below.
Create your world and let it go forward
entrusted to the one that is all.
The leavening will prevail.
It is the lesson I learned
with my wings outstretched beneath
the glaring sky.
It is the rawness I seek
untouched by another's polish.

Forgiver

Last night we talked for hours.
You cried in unstoppable sorrow,
while I felt a presence carve itself into me
source and savior of your dragging earth.
You feel so deeply, your mind barely visible
staring ahead to what the heart already knows.
I see the distance you must heal.
I know your pacing heart bounded by corners
that have been rounded and smoothed
like a polished stone from endless waves.
For all I know you are me in another body,
slots where spirits reach in to throw the light
interpreting dreams.
Prowling for crowns.

Are there ways to find your heart
I haven't found?
You, I will swallow without tasting first.
I don't care the color.
Nothing could warn me away.
Nothing could diminish my love.
And only if I utterly failed
in kinship would you banish me.

Last night, I know I was forgiven.
You gave me that gift unknowing.
I asked for forgiveness
and you said it was unneeded;
time shuffled everything anew and it was its own
forgiver.

But I know everything not there
was felt by you and transformed.
It was given a new life, though inconspicuous,
it wove us together to a simple, white stone
lying on the ground that marks a spot of sorrow.
Beneath, our union, hallowed of tiny bones
beseech us to forgive ourselves
and lean upon our shoulders
in memory of love, not loss.

Blame settles on no one;
mysterious, it moves in the calculus
of God's plan as though no one thought
to refigure the numbers three to two to one.
The shape stays below the stone.
We walk away,
knowing it will resettle
in our limbs
in our bones
in our hearts
in our minds
in our soul.

Tulák po snech

Nakažen myšlenkami dětí
se podivuji,
proč jsou duše tak hluboko a lidé tak slepí?
Jak mohou být duše zastíněny
trpasličí myslí?
Milujeme snad zatuchlé koridory pekel?
Kde každá krůpěj vody bezbarvé
jenž kane ze zdí jeskyně
je neumytou hudbou vyleptanou do ticha…

Mé oblíbené sny se zatoulaly
sedíce na hřbetech orlů.
S křídly bijícími dolů, zvednutými vzhůru zase,
se nesou do dáli jako jemně upředené elegantní sémě
unášené křišťálově čistým větrem.
Bez nich
jsem božsky prázdný
jako prázdná nádoba, jíž upřeli její mok.
Mohu jen hledět do ticha
navěky naslouchaje nebeskému šepotu.
Věda, že za tmícím se oparem
andělé staví skrýše lidské nevinnosti.
Skrýše natrhané z temnoty
a vážně poraněné.
Nebesa imunní všem nemocem a zlům.

Myslel jsem, že jsem obdařen
zaslíbenou krásou,
jenž osvobodí zanedbané polobožské sny.
Jenž rozmotají jejich povolené uzly
a vypustí je ke světlu pohlazení.
Leč ony skvělé otěže,
jež kdysi byly mými,
potrhané a umáčené krví,
mi vyklouzly v nečinnosti z rukou
jako pavučina, zanechaná přízračnému větru.
Stále je mám nadosah.
Cítím jejich stíny ve svých dlaních.
Jejich energii elektrické bouře
bezcílně se toulající nemaje paliva,
spějící k brzkému zániku.

Tento kousek papíru
jest utržen z čehosi temného
a těžce poraněn.

Je zrcadlem, jenž obracím ke zčernalému nebi.
Zmatečná to oběť.
Skákající od hvězdy k hvězdě
mé oči tkají souhvězdí.
Mé myšlenky hledají nekonečný mateční žílu.
Mé srdce naslouchá zvuku
neposkvrněných dětských snů.

Tulák po snech na mne ohlíží se zpět.
Ztišeným hlasem volá moje jméno.
Vábí mne rozpjatými křídly.

"Leť! Tě čeká tvůj oblíbený sen!"

Hlas zaburácel jako hřmění hromů.
Má křídla zachvěla se zakázanou silou,
když hledala o větrných proudů
znamení svobody.
Víry by mne nesly
k vysokým větvím stromů
sytíce slunce v polích pod mým královstvím.

V mezihře okamžiku
jsem roztáhl svá křídla a vzedmul se směrem k obloze,
do modré dvorany.
Pouhopouhá rychlost.
Řeky pode mnou byly hnědé žíly
naběhlé na zemských nohách,
či divoké rány zející zelenou krví.
Slunce prořezalo díry do mraků
útlými oštěpy šarlatových světel.
Měsíc vycházel na východě-
lastura ústřice
vyhlodaná časem.
Osamělé větry by prolétaly kolem
v hledání nejzazší bašty ticha.
Hliněná hradní věž
na mne pohlížela s pohrdáním
jako guvernantka zbavená povinností.

Zapomněl jsem zemi.
Zrušil zemskou tíži.
Opřený o primitivní naděje a strachy,
stal jsem se šamanem, co tančí
v duchovních vodách svých předků
a češe slova a významy z obhroublého vzduchu.

Myslel jsem jen na tuláka po snech…
ten svatý vítr, jenž opět rozdmýchává
moji sžíravou touhu po pravdě.

Bych se jí zmocnil jako léku
v horečnaté nespavosti a touze po uzdravení.
Ten blažený vrchol věže!
Ta zaprášená místa ryzosti.

Ta křídla jsou utržena
z čehosi temného a smrtelně raněného.
Nesou mě k mým oblíbeným snům
a ucpávají netečnost lhostejnosti mrtvých.
Jejich síla je dokonale vyvážená
by dolétly mého cíle.
Ještě jedinou míli za tyto stromy
a zřítil bych se jako zatoulaná hvězda
do vodního příkopu hladovějícího světa.

Mé oblíbené sny se opět roztoulaly.
Časem, dorostou až stromů bohatšího království.
Má křídla se opět zasvětí jen letu,
budou se řídit svým tepem
a utkají přikrývku z mozaiky tisíce poskládaných snů.
Ještě jedna otáčka nekonečného kruhu.
Vysněný seznam je znovu oživený.
Plavby schopný-
i v potemnělých vodách
a zamračeném nebi poutníka co nemá stání.
Tulák po snech odhaluje tajemství
(zablesknutím nebeských přesýpacích hodin),
jak nahoře,
tak dole.
Vytvoř si svůj vlastní svět a dej mu příležitost vykročit
s důvěrou v toho, který je jediný.
Důvtip bude slavit triumf.
To je lekce, kterou jsem se naučil
s křídly roztaženými pod
oslnivou oblohou.
Je to neposkvrněnost, co hledám
nedotčená příkrasami jiných.

Ten, jenž odpouští

Minulou noc jsme hodiny hovořili.
Plakala jsi nezadržitelným žalem,
zatímco já jsem cítil, jak se do mne zařezává přítomnost
původce a spasitele tvé vlekoucí se země.
Tvé city jsou hluboké a tvá mysl stěží viditelná
zírající úporně kupředu na to co srdce dávno ví.
Vnímám vzdálenost již musíš léčit.
Znám tvé srdce uzavřené v koutech
již zaoblených a vyhlazených
jako balvan vyhlazený nekonečným přívalem vln.
Pokud vím, jsi mnou jenom v jiném těle,
se škvírami jimiž duše vrhají dovnitř světlo
ku výkladu snů.
Při lovu za korunou.

Je možné nalézti tvé srdce
jež já jsem nenašel?
Tebe spolykám bez ochutnání první.
Na barvě nezáleží.
Nic mne neodradí.
Nic nezmenší mou lásku.
A jen kdybych zcela zklamal
ve své přízni, dokázala bys mne zapudit.

Vím, že včera v noci mi bylo odpuštěno.
Ten dar dala jsi mi nevědomky.
Žádal jsem o odpuštění
a tys řekla, že není třeba žádat;
čas znova karty zamíchal a sám sobě
odpustil.

Leč já vím, že ne zcela všechno
jsi pocítila a přeměnila.
Byl mi dán nový život, ač sotva hmatatelný,
uhnětl nás oba v prostý bílý kámen
ležící na zemi-prostý to žalu znak.
Pod ním, naše spojení, posvěcené spletí kůstek
popros nás o smilování sobě samým
a opři se o naše rámě
na paměť lásky, ne ztrát.

Vina nenáleží nikomu;
záhadná, proplouvá ve výpočtech
božího plánu jakoby nikdo nepomyslel na to,
že trojky lze změnit ve dvojky a ty pak v jedničky.
Prvotvar dlí stále pod kamenem.
My odcházíme,
vědouce, že se znovu usadí
v našich údech
v našich kostech
v našich srdcích
v našem vědomí
v naší duši.

Webmaster

Naposled upraveno: 20. října 2004