Aktualizace Úvod k projektu Projekt Ancient Arrow ACIO Rozhovory a kniha Poznámky novinářky Tvůrci křídel

Projekt Ancient Arrow - poezie

Hudba

Obrazy

Poezie

Filosofie

Stažení souborů

Domů

Glosář

 

Komnata 1
Komnata 2
Komnata 3
Komnata 4
Komnata 5
Komnata 6
Komnata 7
Komnata 8
Komnata 9
Komnata 10
Komnata 11
Komnata 12
Komnata 13
Komnata 14
Komnata 15
Komnata 16
Komnata 17
Komnata 18
Komnata 19
Komnata 20
Komnata 21
Komnata 22
Komnata 23

 Komnata 22

 

In the Kindness of Sleep

I visited you last night when you
were sleeping with a child's abandon.
Curled so casual in sheets
inlaid by your beauty.
I held my hand to your face
and touched as gently
as I know how
so you could linger with your dreams.
I heard soft murmurs that only angels make
when they listen to their home.
So I drew my hand away
uneasy that I might wake you
even as gentle as I was.

But you stayed with your dreams
and I watched as they found their way to you
in the kindness of sleep.
And I dreamed that I was an echo of your body
curled beside you like a fortune hunter
who finally found his gold.
I nearly wept at the sound of your breath,
but I stayed quiet as a winter lake, and bit my lip
to ensure I wouldn't be detected.

I didn't want to intrude
so I set my dream aside
and I gently pulled your hand from underneath
the covers to hold.
A hand whose entry into flesh
must have been the lure that brought me here.
And as I hold it
I remember why I came
to feel your pulse
and the beating of your heart in deep slumber.
And I remember why I came in the
kindness of sleep...
to hold your hand, touch your face
and listen to the soft breathing
of an angel,
curled so casual in sheets
inlaid by your beauty.

Warm Presence

I once wore an amulet
that guarded against the forceps of humanity.
It kept at bay the phalanx of wolves
that circled me like phantoms of Gethsemane.
Phantoms that even now
replay their mantra like conch shells.
Coaxing me to step out and join the earthly tribe.
To bare my sorrow's spaciousness
like a cottonwood's seed to the wind.

Now I listen and watch for signals.
To emerge a recluse squinting in ambivalence
inscribed to tell what has been held by locks.
It is all devised in the sheath of cable
that connects us to Culture.
The single, black strand that portrays us to God.
The DNA that commands our image
and guides our natural selection of jeans.

Are there whispers of songs flickering
in dark, ominous thunder?
Is there truly a sun behind this wall of monotone clouds
that beats a billion hammers of light?
There are small, flat teeth that weep venom.
There is an inviolate clemency
in the eyes of executioners while their hands toil to kill.
But there is no explanation for
voyeur saints who grieve only with their eyes.
There is only one path to follow
when you connect your hand and eye
and release the phantoms.

This poem is a shadow of my heart
and my heart the shadow of my mind,
which is the shadow of my soul
the shadow of God.
God, a shadow of some unknown, unimaginable
cluster of intelligence where galaxies
are cellular in the universal body.
Are the shadows connected?
Can this vast, unknown cluster reach into this poem
and assemble words that couple at a holy junction?
It is the reason I write.
Though I cannot say this junction has ever
been found (at least by me).

It is more apparent that some unholy hand,
pale from darkness, reaches out and casts its sorrow.
Some lesser shadow or phantom
positions my hand in a lonely outpost
to claim some misplaced illuminance.

The phantom strains to listen for songs as they whisper.
It coordinates with searching eyes.
It peels skin away to touch the soft fruit.
It welds shadows as one.

I dreamed that I found a ransom note written in God's own hand.
Written so small I could barely read its message, which said:
"I have your soul, and unless you deliver--in small, unmarked
poems--the sum of your sorrows, you will never see it alive again."

And so I write while something unknown is curling
around me, irresistible to my hand, yet unseen.
More phantoms from Gethsemane who honor
sorrow like professional confessors lost in their despair.
I can reach sunflowers the size of
moonbeams, but I cannot reach the sum of my sorrows.
They elude me like ignescent stars that fall nightly
outside my window.

My soul must be nervous.
The ransom is too much to pay
even for a poet who explores the black strand of Culture.

Years ago I found an
impression--like snow angels--left in tall grass
by some animal, perhaps a deer or bear.
When I touched it I felt the warm presence of life,
not the cold radiation of crop circles.
This warm energy lingers only for a moment
but when it is touched it lasts forever.
And this is my fear: that the sum of my sorrows will last forever
when it is touched, and even though my soul is returned
unharmed, I will remember the cold radiation
and not the warm presence of life.

Now I weep when children sing
and burrow their warm presence into my heart.
Now I feel God adjourned by the
source of shadows.
Now I feel the pull of a bridle,
breaking me like a wild horse turned
suddenly submissive.

I cannot fight the phantoms
or control them or turn them away.
They prod at me as if a lava stream should
continue on into the cold night air
and never tire of movement.
Never cease its search for the perfect place to be a sculpture.
An anonymous feature of the gray landscape.

If ever I find the sum of my sorrows
I hope it is at the bridgetower where I can see both ways
before I cross over.
Where I can see forgeries like a crisp mirage
and throw off my bridle.

I will need to be wild when I face it.
I will need to look into its unnameable light and unravel
all the shadows interlocked like paper dolls
and cut from a multiverse of experience.
To let them surround me
and in one resounding chorus confer their epiphany so I
can hand over the ransom and reclaim my soul.

When all my sorrows are gathered round
in an unbroken ring I will stare them down.
Behind them waits a second ring,
larger still and far more powerful.
It is the ring of life's warm presence
when sorrows have passed underneath the shadows' source
and transform like the dull chrysalis
that bears iridescent angels.

V laskavosti spánku

Navštívil jsem tě včera v noci, když jsi
spala s opuštěností dítěte.
Tak nedbale stočená v peřinách
vykládaných tvou krásou
Přidržel jsem ruku u tvé tváře
a dotkl se tak  jemně,
jak jen umím,
takže jsi mohla prodlévat se svými sny.
Zaslechl jsem měkký šelest, jaký dělají jen andělé,
když naslouchají svému domovu.
A tak jsem odtáhl svou dlaň,
znepokojen, že bych tě mohl probudit,
i když tak jemný jsem byl.

Ale ty jsi zůstala se svými sny
a já se díval, jak si k tobě nacházejí cestu
v laskavosti spánku.
A snil jsem, že jsem ozvěnou tvého těla,
vedle tebe stočený jak lovec štěstěny,
který konečně našel své zlato.
Div jsem neplakal při zvuku tvého dechu,
ale zůstal jsem tichý jako zimní jezero a kousal si ret,
abych se ujistil, že nebudu odhalen.

Nechtěl jsem rušit,
tak jsem odložil svůj sen
a jemně vytáhl tvou ruku
zpod pokrývek a uchopil ji.
Ruku, jejíž vstup do života
musel být tím kouzlem, jenž mne sem přivedlo.
A když ji držím,
vzpomínám si, proč jsem přišel,
abych cítil tvůj tep
a tlukot tvého srdce v hluboké dřímotě.
A vzpomínám si, proč jsem přišel v té
laskavosti spánku . . .
abych držel tvou ruku, dotkl se tvé tváře
a naslouchal měkkému dechu
anděla,
tak nedbale stočeného v peřinách,
vykládaných tvou krásou.

Vřelá přítomnost

Kdysi jsem nosil amulet,
který ochraňoval před kleštěmi lidskosti.
Udržoval v šachu falangu vlků,                     
kteří mě obklopovali jako přízraky Gethsemane.
Přízraky, které dokonce i teď
přehrávají svou mantru jako skořápky lastur.
Přemlouvají, abych vykročil a přidal se k zemskému kmeni.
Abych obnažil prostornost mého zármutku
větru, jako semeno bavlníku.

Nyní naslouchám a vyhlížím signály.
Aby vyvstal poustevník pošilhávající v dvojakosti,
zapsán, aby zjevil, co bylo drženo pod zámky.
Vše je to zkonstruováno v pouzdře lana,
které nás spojuje s Kulturou.
To jediné, černé vlákno, které nás portrétuje Bohu,
ta DNA, která nařizuje naši podobu
a řídí náš přírodní výběr džín.

Probleskují šepoty písní   
v temném zlověstném hromu?
Je opravdu slunce za tou zdí monotónních mraků
která poráží miliardu kladívek světla?
Jsou malé ploché zoubky, které roní jed.
Je nedotčená mírnost
v očích katů, když jejich ruce s námahou zabíjejí.
Ale není žádné vysvětlení pro
voajérské světce, kteří se rmoutí jenom očima.
Je jen jedna stezka, po které lze jít,
když spojíš svou ruku a oko
a vypustíš přízraky.

Tato báseň je stínem mého srdce
a mé srdce stínem mé mysli,
která je stínem mé duše,
stínem Boha.
Bůh, stín neznámého, nepředstavitelného
shluku inteligence, kde jsou galaxie
buněčné ve vesmírném těle.
Jsou ty stíny propojeny? Může ten nesmírný,
neznámý shluk dosáhnout do této básně
a sestavit slova, která se párují ve svatém spojení?
To je důvod, proč píšu.
Přestože nemohu říct, že by toto spojení kdy
bylo nalezeno (alespoň mnou).

Je zřejmější, že nějaká nesvatá ruka
bledá z temnoty, se vztahuje a vrhá svůj zármutek.
Nějaký nižší stín nebo přízrak
umisťuje mou ruku na opuštěnou výspu,
aby se dovolal nějakého nemístného osvětlení.

Přízrak se přepíná, aby zaslechl písně, když šeptají
Spolupracuje s pátrajícíma očima.
Obrušuje kůži, aby se dotkl toho měkkého plodu.
Stmeluje stíny v jeden.

Zdálo se mi, že jsem našel vyděračský 
vzkaz, psaný vlastní rukou Boha.
Napsaný tak drobně, že jsem stěží přečetl 
poselství, které říkalo:
„Mám tvojí duši, a pokud nedodáš – v malých neoznačených básních – sumu tvých zármutků, už ji nikdy neuvidíš živou.“

A tak píšu, zatímco cosi neznámého se kolem mne ovíjí, 
neodolatelné pro mou ruku, přesto neviděno.
Další přízraky z Gethsemane, jež uctívají zármutek
jak profesionální zpovědníci, ztraceni v zoufalství.
Dosáhnu na slunečnice velikosti
Měsíčních paprsků, ale ne sumy mých zármutků.
Unikají mi jako zažehnuté hvězdy, které padají
Každou noc za mým oknem.

Má duše musí být nervózní.
To výkupné je příliš k zaplacení,
i pro básníka, co využívá černý proud Kultury.

Před lety jsem našel otisk
– jak sněžní andělé – zanechaný ve vysoké trávě
nějakým zvířetem, snad srncem nebo medvědem.
Když jsem se ho dotkl, cítil jsem vřelou přítomnost života,
Ne to chladné záření kruhů v obilí.
Tato vřelá energie zůstává jen na chvíli,
ale když se jí dotkneš, trvá věčně. 
A toho se bojím: že součet mých zármutků bude trvat věčně,
když se jí dotknou, a i když mi duši vrátí
nezraněnou, budu si pamatovat to chladné záření,
a ne tu vřelou přítomnost života.

Teď pláču, když děti zpívají a 
zahrabávají svou vřelou přítomnost do mého srdce
Teď cítím, jak se Bůh odebral
zdrojem těch stínů.
Teď cítím tahání za uzdu,
které mě láme jako divokého koně, který
náhle zkrotl.

Nemohu bojovat s těmi přízraky,
ani jim rozkazovat, ani je odehnat.
Strkají do mne, jako by proud lávy měl
pokračovat dál do chladného nočního vzduchu
a nikdy se pohybem neunavit.
Nikdy neskončit pátrání po dokonalém místě, co by
bylo sochou, anonymním rysem šedé krajiny.

Jestli kdy najdu sumu svých zármutků, doufám,
že to bude na věži nad mostem, kde uvidím
obě cesty před tím, než přejdu..
Kde uvidím padělky jako křehkou fatu morganu
a odhodím svou uzdu.

Budu potřebovat být divoký, až se tomu postavím,
budu potřebovat pohlédnout do nepojmenovatelného světla a rozmotat 
všechny stíny, propletené jak papírové loutky
a vystřihnout je z Všehomíra zkušenosti.
Nechat je obklopit mě a v jediném halasném sboru
udělit jejich Zjevení, abych mohl
předat své výkupné a vyžádat si zpět svou duši.

Až se všechny mé zármutky shromáždí kolem
v neprolomeném kruhu, přinutím je sklopit oči.
Za nimi čeká druhý kruh,
ještě větší a mnohem mocnější.
Je to kruh vřelé přítomnosti života,
když zármutky odešly pod zdroj stínů
a přeměnily se jako fádní kukla,
která rodí duhově se třpytící anděly. 

Webmaster

Naposled upraveno: 20. října 2004