Aktualizace Úvod k projektu Projekt Ancient Arrow ACIO Rozhovory a kniha Poznámky novinářky Tvůrci křídel

Projekt Ancient Arrow - poezie

Hudba

Obrazy

Poezie

Filosofie

Stažení souborů

Domů

Glosář

 

Komnata 1
Komnata 2
Komnata 3
Komnata 4
Komnata 5
Komnata 6
Komnata 7
Komnata 8
Komnata 9
Komnata 10
Komnata 11
Komnata 12
Komnata 13
Komnata 14
Komnata 15
Komnata 16
Komnata 17
Komnata 18
Komnata 19
Komnata 20
Komnata 21
Komnata 22
Komnata 23

 Komnata 5

 

Another

One skin may hide another,
I remember this from a poem when I
launched a fire across a field of deadness.
At least, to me, it seemed dead.
I felt like a liberator of life force
renewing the blistered and dying grasses.
Actually, more weeds than grass,
but nonetheless, the flora had flat-lined.
I peeled back skin with holy flame
and brought everything to black again
as though I called the night to descend.
From blackness will arise a new skin
cresting green architecture from a fertile void.

As the flames spread their inviolable enchantment
I saw your face spreading across my mind.
Remember the fire we held?
I hoped it would unfurl a new skin
for us as well.
I still hold this hope.
Forever it will roam inside me
invariant to all transformations and motions.

One person may hide another,
but behind you, love is molting a thicker skin
than I can see through.
No flame can touch its center.
No eyes can browse its memory.
I want nothing behind you in wait.
Seconds tick away like children growing
in between photographs.
I will not forget you in the changes.
Cursed with memory so fine
I can trace your palm.
I can inhale your sweet breath.
I can linger in your arms' weight.
I can hear your exquisite voice
calibrate life with celestial precision.

One purpose may hide another.
I heard this as the fire died out
to reveal the scent of the wet earth
and growing things.
I could feel my love decompose
returning to the uninhabited realm
where it belongs.
Where all hearts belong when
love is lost, and the code of the mute,
coiled in fists that pound,
reveal the wisdom of another.

Life Carriers

Life carriers spawn in the primal waters
of a giant embryo.
Their progeny will settle in human dust.
Pieces of clay
with tiny thoughts of flight.
Knife-points veiled in turbid cloaks
that shun the light of a tranquil star.

In the remote wilds the life carriers
emerge and perch upon
the shoulders of gray stones.
They signal their desires to fly,
but their homes are suited
for the comforts of rain and earth.
The sky must wait.
(The dirt companion smiles.)

Circles break.
Barriers overrun.
Life carriers deny their ancient pull
from the ground.
Wings sprout like golden hair
sinuous with nature's artifice.
Ragged feet are left behind.
The earth replaced with vivid sky.
Gravity shines its menacing stare
to hold them
with assertive hands.

Homeless cages
are left to rot.
To sink behind the groundless sky.
Earthen faces have dropped their smiles
and lost their smell of fresh dirt.
The dream of flight
has invaded somber walls--
life carriers have bounded
to the other side.
There they meet the next rung
of the endless ladder,
and trade their wings for wisdom's eye.

 Další

Jeden potah další může skrývat,
to si pamatuji z jedné básně když jsem
šlehl plamenem napříč lánem prázdnoty.
Alespoň pro mne zdál se býti prázdným.
Cítil jsem se jakobych uvolnil životní sílu
když jsem oživil vadnoucí a oschlou trávu.
Vlastně spíše plevel, nežli trávu,
leč nicméně byla flóra k zemi slehlá.
Vrátil jsem potah nazpět posvátným plamenem
a vše opět přikryl černotou
jakobych vzýval noc by sestoupila na zem.
Z černoty vzejde zase potah nový
a vyraší zelená říše světa z úrodného nic.

Když plameny rozlily své nedotknutelné kouzlo
zahlédl jsem jak mým vědomím se rozlévá tvá tvář.
Pamatuješ žár ten, který jsme měli?
Doufal jsem, že rozvine zase potah nový
pro nás stejně tak.
Té naděje se stále držím.
Navěky bude bloudit nitrem mým
nevšímavá k všem přerodům a pohybům.

Jeden člověk dalšího může skrývat,
ale za tebou, láska odlévá kůži příliš silnou
pro mě k prohlédnutí.
Plameny už středu nedosáhnou.
Oči už její pamět neobsáhnou.
Nechci už nic co číhá za tebou.
Vteřiny odbíjejí jak rostoucí děti
mezi snímky rodinného alba.
Ty změny mi tě neodcizí.
Jsem proklet pamětí tak jemnou,
že mohu z tvojí dlaně číst.
Mohu dýchat tvojím dechem.
Mohu dlít v tíži tvých paží.
Mohu poslouchat tvůj ušlechtilý hlas
jak cejchuje život nebetyčně přesně.

Jeden účel může skrývat další.
To zaslechl jsem když oheň vyhasnul
by odkryl vůni vlhké půdy
a věcí rašících.
Cítil jsem svou lásku rozkládat se zvolna
k návratu do říše prázdna
kam i náleží.
Kam náleží všechna srdce poté co se
láska ztratí a šifra němých
skrytá v pěstích bušících,
odhaluje moudrost další.

Nositelé života

Nositelé života třou se v plodové vodě
obřího embrya.
Jejich potomci se usídlí v lidském prachu.
Zrnka hlíny
s nepatrnou nadějí že kdy budou létat.
Hroty nožů zahalené v temných pláštích
stranící se světla ničím nerušených hvězd.

V dalekých divočinách ti co život nosí
vynoří se a spočinou na
plecích šedých kamenů.
Hovoří o svých touhách k letu,
ale jejich domovy jsou stvořené
pro pohodlí deště a půdy.
Nebe musí sečkat.
(Hlína průvodkyně se jenom usmívá.)

Obruče popukány.
Překážky překonány.
Ti co život nosí popřou svojí odvěkou touhu
ze země vzhůru.
Křídla vyraší jako zlaté vlasy
propletené přírodním umem.
Uondané nohy jsou zanechány vzadu.
Země je vystřídána živoucí oblohou.
Přitažlivost vrhá své výhružné pohledy
by je zadržela
rukou majetnickou.

Opuštěné klece
jsou hnilobě zanechány
by se zanořily za nebe bez kotev.
Hliněné tváře úsměvy odhodily
a závan čerstvé půdy byl jim odebrán.
Sen ten o létání
se vkrad do temných zdí--
ti co život nosí se již odrazili
na druhou z obou stran.
Našli tam další příčel
žebříku k nekonečnu
a směnili svá křídly za moudrosti zrak

Webmaster

Naposled upraveno: 20. října 2004