Aktualizace Úvod k projektu Projekt Ancient Arrow ACIO Rozhovory a kniha Poznámky novinářky Tvůrci křídel

Projekt Ancient Arrow - poezie

Hudba

Obrazy

Poezie

Filosofie

Stažení souborů

Domů

Glosář

 

Komnata 1
Komnata 2
Komnata 3
Komnata 4
Komnata 5
Komnata 6
Komnata 7
Komnata 8
Komnata 9
Komnata 10
Komnata 11
Komnata 12
Komnata 13
Komnata 14
Komnata 15
Komnata 16
Komnata 17
Komnata 18
Komnata 19
Komnata 20
Komnata 21
Komnata 22
Komnata 23

 Komnata 6

 

Imperishable

Through this night I have slept little.
My eyes, closed like shutters
with slats that remain open,
wait to invent dreams
of some charred reality.
I sense you, but no weight on my bed.
No shift or creaking other
than my own restlessness.

Wandering words
self-gathered, self-formed,
and released to the night
like a mantra slowly drowned in music.
Your presence grew with the music
devouring it in silence.
You came to me so clear
my senses aroused in electric storms of clarity.
The buzz of mercury lamps
alongside rutted roads,
shedding their weightless light.

In all of this waiting for you
no fortress or foxhole bears my name.
I lay on the Savannah
staring at the sun hoping against hope
it blinks before I do.
My wounded cells,
tiny temples of our mixture,
have weakened in your absence.
I can feel them wail in their miniature worlds.
My feet resist their numbness,
deny them their war.

As I lay here alone
waiting to be gathered into your arms,
I ask of you one thing,
remember me as this.
Remember me as one who loves you
beyond yourself.
Who pierces shells, armor, masks,
and everything protecting
your spirit in needless fervor.
Remember me as this.
As one who loves you unmatched
by the deepest channels
that have ever been forged.
Who will love you anywhere and always.

And if you look very closely at my love
you will not find an expiration date,
but instead, the word, imperishable.

Of This Place

Her heart ran
in the wilds of deserted plains.
Sun-etched land barren of clouds
and singing water.
If she listened closely
her hand would call
and signal its thoughts upon her brow.
But in this place
she could only offer her arms to the sky
like a tree its branches
and a flower its leaves.

In this dusty basin,
silence gathered like smoke
clearing the mind of the scoundrel.
The infidel of thoughts.
Blots of yellow leaves and white bark
could be seen hiding in pools of life
surrounded by red rock spires.
Clustered sand monuments held together
by some other life form.
She wasn't sure.
Perhaps one life is the same as another
only tilted sideways.
Caught from underneath
by some invisible hand that animates
even the coldest stone of this place.

A smile emerged and perched upon her face
drinking the sun's clear ways.
She could spear
a million miles of air in a glance
and send the window of her flesh
into the cloudless sky.
Upon this ocean a hawk sailed ever closer.
She watched the silver speck
spiral overhead dreaming through its eyes.
Feeling the winds gild her wings
in the softest fold of time.
A tree of pine sent its sky roots
deep within the air to weep its sweetness.
She entered,
gliding through branches
to every needle in their factory of air.

So strange to feel the pull of earth in flight,
but she knew the antagonism well
in the splendor of this place.

She knew it had settled deep,
lodged like permanent ink
in the heart of her.
Under skin, muscle, bone
it fought the single path.
What madness calls her away?
What dream is stronger than this?
What heart beats more pure?

Of this place,
it is so hard to know which is host
and which is guest.
Which is welcome, which is pest.
Which is found and which is lost.
Which is profit, which is cost.

She gave her prayers
to the skypeople and waited for a cloud--
her signal to leave.
She should return home
before dusk settles in and the golden
eyes peer out against the black code.
In a single breath she held the ancient ways
that never left.
She turned them inside out
and then outside in.
Again and again.
Waiting for her signals in the sky.
If not a cloud...
then perhaps a shooting star.
(Besides, it was too dark for clouds anymore.)

When the first star
fell she held her breath
afraid she would miss its spectral flight.
She wondered with whom she shared
its final light.
What other eyes were heaven bound
in that secret moment?
Was this their signal home as well?
And what was it they found
buried so deep in a whisper of light
that none can tell?

She waited with solemn eyes
for more stars to fall,
to gently sweep her away
from the magnets of this place.
If she listened to her hand
it would scratch a sign in the sand for another
to take her place.
It would touch the land
in honor of its grace and wisdom,
and become a tree, rock, hawk, or flower.

 

Nepomíjející

Předešlé noci jsem neměl příliš spánku.
Mé oči jako okenice zavřené
s průzory pootevřenými,
připravenými spřádat sny
z jakési ožehnuté skutečnosti.
Cítím tě, ale mé lože není zatěžkáno vahou.
Žádný pohyb či zvuk
kromě mého nepokoje.

Potulující se slova
nakupená a utvářená sama sebou,
vypuštěná do noci
jako mantra zvolna tonoucí v hudbě.
Tvá přítomnost tou hudbou rostla
hltajíc ji tiše.
Přišla jsi mi tak jasná,
mé smysly zmítané v elektrických bouřích jasnosti.
Bzukot výbojkových lamp
podél rozježděných cest,
které ronily své světlo prosté tíže.

Během čekání na tebe
nemám pevnost či doupě se jmenovkou.
Lehám si na travnatou pláň
a hledím do slunce s nadějí proti naději
že mrkne dřív než já.
Mé zraněné buňky,
titěrné chrámy našeho propletení,
tvou nepřítomností zeslábly.
Cítím jak štkají ve svých mikroskopických světech.
Mé nohy vzdorují jejich otupění,
a upírají jim jejich boj.

Jak tu ležím sám
a čekám až mě vezmeš do svých paží,
žádám tě o jediné,
tak si mě pamatuj.
Pamatuj si mě, toho, kdo tě miluje víc
než ty sama se máš ráda.
Toho, kdo proklaje štíty, brnění, masky
a vše, co ochraňuje
tvého ducha v záchvatu zbytečné horlivosti.
Tak si mě pamatuj.
Jako toho, kdo tě miluje bez srovnání
nejhlubšími stezkami
co kdy byly vymyšleny.
Kdo tě bude milovat ať jsi kdykoli a kdekoli.

A když důkladně si prohlédneš mou lásku
nenajdeš omezení její platnosti
namísto toho slovo - značku věčnosti

Na tomto místě

Její srdce běželo
divočinou opuštěných plání.
Sluncem rozpukanou zemí nemající mraky
a zpívající vodu.
Kdyby pozorně naslouchala
její ruka by zvolala
a řekla jí své myšlenky pomocí obočí.
Ale na tomto místě
mohla jen nabídnout své paže obloze
jako stromy nabízejí své větve
a květiny své listy.

V této zaprášené kotlině,
se ticho hromadilo jako dým
a čistilo tu vědomí všech darebů.
Těch, co na myšlenky nevěří.
Byly vidět skvrny žlutých listů a bílá kůra stromů
jak se skrývají v tůních života
obklopené červenými hroty kamenů.
Trsy památníků z písku držené pohromadě
jakousi další formou života.
Nebyla si jista.
Snad jsou všechny životy stejné
jen jinak skloněné.
Zachycené zespodu
neviditelnou rukou, která oživuje
i ten nejchladnější kámen, který tu lze nalézt.

Vynořil se úsměv a usídlil se na její tváři
hltaje čistoskvoucí dráhy slunce.
Svým pohledem
mohla proniknout milióny mil vzduchu
a vyslat okno svého těla
na bezmračnou oblohu.
Nad tímto oceánem jestřáb přiletěl ještě blíže.
Prohlížela si spirálu
stříbrných teček nad hlavou a snila jeho očima.
Cítila jak jí větry zlatí křídla
v tom nejněžnějším zlomku času.
Borovice vyslala své nebeské kořeny
hluboko do vzduchu by zrosila jeho vůni.
Vešla,
klouzala mezi větvemi
ke každé jehličce té dárkyně vzduchu.

Podivný pocit, cítit zemskou tíži v letu,
leč dobře znala tento rozpor
v nádheře místa tohoto.

Věděla, že je hluboce zakořeněné,
zapité jako nesmytelná inkoustová skvrna
v jejím srdci.
Pod kůží, pod svalem, pod kostí
si probíjelo svoji cestu.
Která to posedlost ji volá pryč?
Který sen je silnější než tento?
Které že to srdce bije čistěji?

Na tomto místě
je těžké poznat kdo hostitel je
a kdo je host.
Kdo vítán je, kdo škůdcem jen
Kdo nalezen, kdo poztrácen.
Co zisk je a co cena jen.

Vzdala modlitbu
lidem z hvězd a čekala na oblak--
signál, že má odejít.
Měla by se vrátit domů
než se snese soumrak a zlaté oči
vykouknou proti černé šifře.
Jediným dechem uchopila starodávné obyčeje
jež nikdy nevymizely.
Obrátila je naruby
a potom z rubu nalíc.
Znovu a znovu.
Při čekání na znamení zhůry.
Když nepřijde mrak...
tak třeba vlasatice se ukáže.
(Kromě toho, na oblaka bylo příliš temno.)

Když spadla první hvězda, 
zatajila dech
v obavách, že zmešká její duchové přelétnutí.
Hlavou jí táhlo, s kým se to dělí
o její poslední zablesknutí.
Čí další oči k nebesům směřovaly
v onom tajném okamžení?
Zdali i pro ně zpráva v tom světle dlí?
A co bylo to, co našli
v hloubce světla šepotu pohřbené
že jenom oni ví?

S vážným pohledem čekala
až další hvězdy spadnou
a něžně odvanou ji v dál
od magnetů, jimž vládne toto místo.
Kdyby naslouchala své ruce
ta do písku by napsala znamení pro další
kdož mají převzít její místo.
Dotkla by se země
v úctě před její vznešeností a moudrostí
a stala by se stromem, skálou, jestřábem či květinou.

 

Webmaster

Naposled upraveno: 20. října 2004