Aktualizace Úvod k projektu Projekt Ancient Arrow ACIO Rozhovory a kniha Poznámky novinářky Tvůrci křídel

Projekt Ancient Arrow - poezie

Hudba

Obrazy

Poezie

Filosofie

Stažení souborů

Domů

Glosář

 

Komnata 1
Komnata 2
Komnata 3
Komnata 4
Komnata 5
Komnata 6
Komnata 7
Komnata 8
Komnata 9
Komnata 10
Komnata 11
Komnata 12
Komnata 13
Komnata 14
Komnata 15
Komnata 16
Komnata 17
Komnata 18
Komnata 19
Komnata 20
Komnata 21
Komnata 22
Komnata 23

 Komnata 7

Union

You are not here.
In this moment all that exists is here.
But you are not.
There are so many footprints
leading to my door.
Let us enter, they say.
We cannot sleep in the desert it is too cold.
Our tears will dry too fast.
Our ears will hurt from the silence.
Let us in.
And so I gather them all up,
swing wide my door,
and step aside as they enter
hoping they will lay in peace beside my fire.

You were not among them.
I looked everywhere for your face
and saw only mimicry.
The blind eye buried behind brain
searching for your heart.
An antenna so alert
there is a peculiar nearness of you
flying inside my body.
I can hold this like a tiny bird in my hands;
fragile, vulnerable, waiting
for my move to decide its fate.

You are not here.
I wish I could reach your skin,
remove the camouflage
tearing it away like black paper
held before the sun as a shield.
Unbundle you from your other lives
and distill you in my now.
You are my last love,
my final embrace of this world
and all the others that drop their prints at my door
are dimmed by your approaching steps.

I can see you will be here soon.
There is victory in my heart
and something invisible yet massive wants to speak.
Reminding me of you and your coming.
Quick, I plead, give me your lips.
Give me your womanly tenderness
that understands everything
so I may lose myself in you and forget my loss.

If you were here, I would tell you this secret.
But you would need to be staring up at the stars
when I told you, held within my arms
feeling the earth rise up beneath you like a holy bed.
You would need our union to be your ears.

Like the Songs of Whales

Your voice lingers when it speaks
like rippling heat over desert floor.
It draws my heart and I find myself
leaning toward its source
as though I know it will take me
where you always are.
It draws me near to your breath-the spiracle that
holds the words of home.
It draws me to the blanket you hold
around your soul you so willingly share.

If you were to dive below the waters
where the whales sing their songs
into the gathering of deep currents
that pull our courage along,
channels that flow free of worldly levels,
you would find me there.
Listening to the voice I hear in you.
Feeding my heart in the waters of deep blindness
where currents flow
mindful of you and your spirited ways.

Sometimes I listen so perfectly
I hear your soft breath forming words
before they are found by you.
Before you can bring them from
the deep blindness to your heart.

I wish I could
take your hand
and let it hold my heart
so you could see what I know of you.
So you could know
where we live where we always are.
And you could pull your blanket of words
around us and I could simply listen
to your voice
that honors words
like the songs of whales.

 

Spojení

Ty tu nejsi.
Vše, co existuje, je teď tady.
Ale ty ne.
Je tolik stop vedoucích
k mým dveřím.
Pojďme dál, říkají.
Na poušti nemůžeme spát, je příliš chladná.
Naše slzy oschnou příliš brzy.
Naše uši začnou bolet tichem.
Pusťte nás dál.
A tak je všechny shromáždím,
otevřu dveře dokořán,
a udělám krok stranou, aby mohly vejít
v naději, že v tichosti ulehnou u mého krbu.

Nebyla jsi mezi nimi.
Všude jsem hledal tvoji tvář
a viděl pouhé napodobeniny.
To slepé oko skryté za mým mozkem
pátrající po tvém srdci.
Tykadlo tak bystré
že tvoje kromobyčejná blízkost
koluje v mém těle.
Mohu ji držet v dlaních jako malého ptáčka;
křehkého, zranitelného, čekajícího
na můj další pohyb, který rozhodne o jeho osudu.

Ty tu nejsi.
Škoda, že nedosáhnu na tvou kůži,
abych odkryl to přestrojení
odtrhl jej jako černý papír
držený jako štít proti slunci.
Oddělil tě od tvých dalších životů
a nakapal tě do své přítomnosti.
Jsi moje poslední láska,
mé poslední objetí s tímto světem
a všichni ti, kdo zanechali své stopy u mých dveří,
pohasínají s tvýmí blížícími se kroky.

Je mi zřejmé, že tu budeš záhy.
Mé srdce bije vítězně
a cosi neviditelného leč mohutného se hlásí o slovo.
Připomíná mi tebe a tvůj příchod.
Rychle, prosím, dej mi svoje rty.
Obdař mě svou ženskou něhou,
která všemu rozumí,
ať se v tobě mohu ztratit a zapomenout své ztráty.

Kdybys tu byla, řekl bych ti to tajemství.
Ale musela bys hledět ke hvězdám,
až bych ti to pověděl, držet se v mé náruči
a cítit, jak země pod tebou se zvedá jako lože svátosti.
Naše spojení by muselo být tvým sluchem.

Jako velrybí písně

Tvůj hlas se převaluje když hovoří
jako vlnící se horko nad povrchem pouště.
Vábí moje srdce a já zjišťuji,
že se kloním k jeho zdroji
jakobych věděl, že mě vždy vezmeš
tam, kde stále jsi.
Vábí mě k tvému dechu-vzdušnici, která
třímá slova domova.
Vábí mě k pokrývce, co drží
ovinutá kol své duše, o niž tak ochotně se dělíš.

Kdyby ses náhodou ponořila do vln,
kde velryby zpívají své písně
do podmořských proudů hlubin,
co sebou strhávají naši odvahu,
průplavy tekoucí nezávisle na světských rovinách,
našla bys mě tam.
Jak naslouchám hlasu, který v tobě slýchám.
Jak živím svoje srdce ve vodách hluboké slepoty
kde tekou proudy
dbající na tebe a tvé kurážné stezky.

Někdy naslouchám tak pozorně,
že zaslechnu tvůj jemný dech tvarující slova
předtím, než nalezneš je ty.
Předtím než je vyneseš na povrch
ze slepé hloubky svého srdce.

Chtěl bych 
uchopit tě za ruku
a svěřit jí své srdce
abys mohla spatřit, co o tobě vím.
Abys ses dozvěděla
kde žijeme, kde stále přebýváme.
A ty bys nás mohla zavinout do přikrývky svých slov
a já bych jen naslouchal
tvému hlasu,
jenž si váží slov
jako písně velryb.

Webmaster

Naposled upraveno: 20. října 2004