Aktualizace Úvod k projektu Projekt Ancient Arrow ACIO Rozhovory a kniha Poznámky novinářky Tvůrci křídel

Projekt Ancient Arrow - poezie

Hudba

Obrazy

Poezie

Filosofie

Stažení souborů

Domů

Glosář

 

Komnata 1
Komnata 2
Komnata 3
Komnata 4
Komnata 5
Komnata 6
Komnata 7
Komnata 8
Komnata 9
Komnata 10
Komnata 11
Komnata 12
Komnata 13
Komnata 14
Komnata 15
Komnata 16
Komnata 17
Komnata 18
Komnata 19
Komnata 20
Komnata 21
Komnata 22
Komnata 23

 Komnata 8

 

Another Mind Open

There was a fire where smoke gathered
and danced like rivers without gravity
to the rattle of drums.

Sometimes I would look inside the smoke
but it curled away and covered itself
with a cloak so opaque I could only cry.
It became the mask of its consumption.
The dream of its new life.
The victorious skin always changing
yet everlasting.

There was a fire last night
that proclaimed news of a newer testament
that drinks tears, lies, vile words, even
the deep fears that linger underneath
the turncoat.

I usually lurch away when it calls.
To me, it burns too cold
like a skinwalker lost in a body
devoured by time.
Sometimes I would dream it alive
and it would blaze--a vibrant sun--
more durable than a grave.

In times of stillness
it would speak like a codicil of some lidless dream
that words could not preserve.
"The time has come to lift your gaze
from the fire's brightness
and cast shadows of your own."
The words would echo into oblivion
like stars lost in the swell of the sun's awakening.

In these flames I see my
consumption fit and proper.
In its smoke
I am stored away like so many jars
in a broom closet.
Waiting to flee.
Drawing my feet to oppose the floor.
Struggling to reach the door inside these jars
of sealed air.

Stories escape the writer's hand
and pursue me as though I alone held their vigil.
Their very soul.

When indeed these stories have never been told.
They have never found words
to hold though they ceaselessly try.

Fires blind nature.
They invest their life in her death.
But the end is always beginning
toward another end.
And the dreams of the untold
are always pursuing another mouth,
another hand,
another mind open.

Sometimes I look to the errant expression of hope,
and ask it to bring its flames deeper into my heart.
To burn a clear sense of purpose.
To burn away the fool's crevice
and enshroud me in its skin of smoke.

Sometimes I offer myself to these flames
and know they listen.
Devising my world.
Reality coalesces around their finery
like a tower of glass enclothes a shell of steel.

Sometimes I feel the flames send me
words, notes, tones.
Enchantment.
Products of another kind.
Tiny crucibles of earth that burn so brightly
they can blind the sun's creatures of whimsy.

And sometimes, without even thinking,
I peek into these flames
when the smoke peels away for an instant.
There, behind the mask,
is my future.
Our future.
The future.
The present in another world.
Calling out for another mouth,
another hand,
another mind open.

Longing

Longing, when the eyelids open
upon the deepest stimulus held by your lips
and the amorous kiss becomes my orbit.

I ache and long to have you with me
so close our skin would melt together
like two candle wicks sharing wax.
I only know that what is of soul
is of longing and ache.
It delivers me to the edge,
the precipice where I look down
and see myself inextinguishable,
longing to be consumed by you.

And in that glittering place
let me stretch with your heart
at full speed, blind and intent.
Let me dwell in you
until I am so familiar with our union
that it becomes part of my eyes.
With memory full,
we can imagine home,
in the permanence of longing.

So much a part of the other
that the "other" does not exist.

Další mysl otevřená

Byl oheň, tam kde dým se hromadil
a tančil jako řeky bez tíže
v klokotání bubnů.

Čas od času nahlédl jsem do kouřového mračna
leč to se odvalilo a skrylo sebe sama
příkrovem tak hustým, že mi zbyl jen pláč.
Stalo se maskou sebezničení.
Snem nového života.
Dokonalou kůží stále proměnlivou
a přece věčnou.

Včerejší noci zaplál požár
jenž ohlásil novinu zákona novějšího,
co pije slzy, lži, slova nízká a dokonce i
hluboké obavy dlící pod zákrytem
plytké přetvářky.

Obyčejně odkráčím, když zavolá.
Pro mne plane příliš chladně
jako chodící slupka v těle ztracená
když pohltil je čas.
Občas se mi zdá, že ožívá
a opět vzplane - sálající slunce -
nad hroby trvalejší.

Za dob mlčení
hovoří ke mně slovy přidanými, sna co víček nemá
co slova jej neuchrání.
"Nadešel čas, bys pozvedl svůj zrak
od záře planoucího ohně
a vrhnul svůj vlastní stín."
Ta slova se budou opakovat do samého zapomnění
jako hvězdy poztrácené v probuzení slunce

V těch plamenech zřím své
vyhoření zdravě a správně.
V tom dýmu
jsem uchován jako kompotové sklínky
ve spíži.
Čekám na šanci uniknout.
Přitisknu nohy k podlaze.
Snažím se dosáhnout těch zavařených dveří
zamčených před vzduchem.

Příběhy prchají před rukou autorovou
a sledují mne jakobych já sám držel jejich hlídku.
Samu jejich duši.

Když ty příběhy byly vpravdě nevyřčeny,
nikdy nenašly správná slova
do obrazů ačkoli se bez ustání snažily.

Oheň zaslepuje přirozenost.
Zaslibují své životy její smrti.
Leč konec je vždy počátkem
směřujícím jen k dalšímu konci.
A sny nevyřčeného
vždy následují další ústa,
další ruka,
další mysl otevřená.

Občas pohlédnu k zbloudilému výrazu naděje
a požádám jej, by vnesl plamen hlouběji do mého srdce.
By tam sežehnul jasný smysl účelnosti.
By tam spálil škvíry bláznovství
a obalil mě svým pláštěm kouřovým.

Občas sám sebe nabídnu těm plamenům
a vím, že mi naslouchají
a osnují můj svět.
Realita se pojí s jejich nádherou
jako skleněná věž odívá se ocelovým pláštěm.

Občas cítím jak plameny mi posílají
slova, noty, tóny.
Okouzlení.
Plody jiného druhu.
Droboučké tyglíky země tak jasně žhnoucí
že oslepí rozmařilé tvory sluneční.

A občas, aniž bych se zamyslel,
pohlédnu do plamenů
když kouř se na okamžik odkloní.
A tam za jeho clonou
je můj osud.
Náš osud.
Osud.
Realita dalšího světa.
Volající po dalších ústech,
další ruce
další mysli otevřené.

Toužení

Toužení, když se víčka očí otevřou
pod hloubkou pobídky tvých rtů
a milostný polibek stane se mou orbitou.

Toužím a dychtím mít tě při sobě
tak blízko, že se naše kůže spojí
jako knoty dvojjediné svíce.
Pouze vím, že co s duší souvisí,
souvisí s toužením a touhou.
Pohání mě to ku okraji,
k propasti kam shlédnu přímo dolů,
abych spatřil tam sebe k nezhašení,
toužícího stát se tvou kořistí.

A v tom místě rozzáření
dovol mi rozbušit se s tvým srdcem
plným cvalem, slepě a odhodlaně.
Dovol mi v tobě dlít
dokud se s naším spojením nespřátelím tolik
že se stane součástí mých očí.
S pamětí plnou
si představíme domov
v neukončenosti toužení.

Natolik součástí druhého
že onen "druhý", jakoby přestal být.

Webmaster

Naposled upraveno: 20. října 2004