Aktualizace Úvod k projektu Projekt Ancient Arrow ACIO Rozhovory a kniha Poznámky novinářky Tvůrci křídel

Projekt Ancient Arrow - poezie

Hudba

Obrazy

Poezie

Filosofie

Stažení souborů

Domů

Glosář

 

Komnata 1
Komnata 2
Komnata 3
Komnata 4
Komnata 5
Komnata 6
Komnata 7
Komnata 8
Komnata 9
Komnata 10
Komnata 11
Komnata 12
Komnata 13
Komnata 14
Komnata 15
Komnata 16
Komnata 17
Komnata 18
Komnata 19
Komnata 20
Komnata 21
Komnata 22
Komnata 23

 Komnata 9

 

Forever

Memory, like a root in darkness,
piercing light with its stem has found me.
Ordering my world
like architecture of feelings
bound to you,
held for you as shields of hope.
In the dispersion of love,
identical throbbing
has been our call
answered in the sweetest caress two can share.
And you wonder if ecstasy will diminish us
like rain the sun or
wind the calm.
When we know one another
in the deepest channel of our hearts
we can only utter one word
cast from this stone's mind: forever.
Forever.

When winter calls my name
in the highest desert of light,
I will not despair because I know you
in the deepest channel of my heart
where I understand the word, forever.
Instantly healed by your caressing lips
that unmasks all that has tortured me.
The panting of mouths
tired but astir in passion's flame
can only cease when I have entered you
forever.
I carry you in this flame,
emerald-colored from my dreams of you
beneath the trees within
where your beauty consumed the sun
and snared my soul so completely.
I cannot truly know you apart from a throne.

Spirits made to shine beyond the din
of boorish poets
that strike flint below water and cry without passion.
I have known you forever in lonely streets
and the thundered plain.
In wilted villages and cool mountain terraces.
I have watched all of you
torn open to me speaking like a river
that moves on forever.
And I have waited
like the greedy mouth of an ocean
drawing you nearer to my lips
so I can know you forever
as you empty into me abandoned of all fear.

Of Luminous Things

Of luminous things I have so little experience
that I often think myself small.
Yet when I think of you and your luminous ways
my being swells with hope and prayers
that you will permit the flames to grow.

In mercy, we are torn apart into separate worlds
to find ourselves over and over
a thousand times aching for the other half.
To dream of nothing but the One between us.

Of luminous things I have squandered none
nor have I held them to my heart and asked them
to dissolve into me.
Yet when I think of you, I desire only this.
And if you disrobed your Self and watched it
watch you, you would see me as clearly as I am.
Not small and unworthy.
Unafraid of fear.
Not uncertain like empty space.
But luminous like white light before the prism.

In my thoughts I hold your heart
sculpting away the needless
for the essence.
And when I find it
I will hold it to my heart and ask it
to dissolve into me.
I will know of luminous things
that hurtle through time
bringing us the uncharted, unfathomable
desire we have never spoken.
Words are not curious enough to say their names.
Only love can weep their identity,
and I am so perfectly defenseless to its music.

Navždy

Vzpomínka, jako kořen v temnotě,
bodavé světlo svým stonkem mne našlo.
Uspořádala můj svět
jako architektura citů
vázaných k tobě,
držených před tebou jako štít naděje.
V rozptylu lásky
byl shodný tlukot naším voláním,
zodpovězeným v nejsladším laskání,
jaké dva mohou sdílet.
A ty si říkáš, zda nás extáze pokoří,
jak déšť slunce nebo
vítr bezvětří.
Až se navzájem poznáme
v nejhlubší rýze našich srdcí,
můžeme teprve pronést jedno slovo,
svržené z mysli tohoto kamene: navždy.
Navždy.

Až zima zavolá mé jméno
v nejvyšší poušti světla,
nebudu si zoufat, neboť tebe znám
v nejhlubší rýze mého srdce,
kde rozumím tomu slovu navždy.
V okamžiku zhojen tvými laskajícími rty,
jež odhalují vše, co mne trýznilo.
To těžké oddechování úst,
znavených, ale bdělých v plameni vášně,
může ustat, teprve až do tebe vstoupím
navždy.
Nesu tě v tom plameni,
smaragdově zbarvený z mých snů o tobě
pod těmi stromy uvnitř,
kde tvá krása pozřela slunce
a polapila mou duši tak důkladně,
že tě skutečně nerozeznám, kromě trůnu.

Duchové, přinucení zářit za lomozem
básníků neotesanců,
kteří křesají křemeny pod vodou a pláčí bez vášně,
znám vás od věků v osamělých ulicích
a na té hromové pláni.
V povadlých vískách a chladných horských terasách.
Všechny jsem vás pozoroval,
jak se mi otvíráte, mluvíte jako řeka,
která plyne stále dál navždy.
A já stále čekám
jako lačná ústa oceánu,
přitahuji vás blíže k mým rtům,
abych vás mohl znát navždy,
když se do mne vyléváte zbaveni všeho strachu.

O světelných věcech

Se světelnými věcmi mám tak malé zkušenosti,
že si často připadám malý.
Přesto když myslím na tebe a tvé světelné způsoby,
moje bytost se dme nadějí a modlitbami,
ať dovolíš těm plamenům růst.

V milosti jsme odtrženi do oddělených světů,
abychom se nacházeli znovu a znovu,
tisíckrát toužící po té druhé půli,
nesnili o ničem jiném, než o tom Jednom mezi námi.

Ze světelných věcí jsem nepromrhal žádnou,
ani jsem je netisknul k srdci a nežádal,
ať se do mne rozpustí.
Přesto když myslím na tebe, toužím jenom po tom.
A kdybys odložila roucho svého Já a dívala se, jak tě to
pozoruje, uviděla bys mě tak  jasně, jaký jsem.
Ne malého a nehodného.
Neobávajícího se strachu.
Ne nejistého jako prázdný prostor.
Ale zářícího jak bílé světlo před hranolem.

V myšlenkách držím tvé srdce,
odtesávám to nepotřebné
pro esenci.
A až ji najdu,
přitisknu ji k srdci a požádám,
ať se do mne rozpustí.
Budu vědět o světelných věcech,
které se řítí časem
a přinášejí nám nezmapovanou, nezměřitelnou
touhu, kterou jsme nikdy nevyslovili.
Slova nejsou dost zvědavá, aby řekla svá jména.
Jen láska může ronit jejich totožnost
a já jsem tak dokonale bezbranný před její hudbou.

Webmaster

Naposled upraveno: 20. října 2004